Kardinalistická verze teorie užitku

– považuje užitek za přímo měřitelný. V tomto případě by byly známé konkrétní hodnoty užitku. Užitek je funkcí množství spotřebovávaných statku U = f (X1, X2, …Xn)

Celkový užitek (TU) – vyjadřuje celkové uspokojení potřeb při spotřebě daného množství statku (obr. 1)

Mezní užitek (MU) – vyjadřuje změnu celkového užitku vyvolanou změnou spotřebovávaného množství statku o jednotku (obr. 1). MU = DTU / DQ

Zákon klesajícího mezního užitku – když se spotřebovávané množství daného statku zvyšuje, mezní užitek klesá. Celkový užitek roste s růstem spotřebovávaného množství statků, ale přírůstky užitku se zpomalují, mezní užitek je tedy klesající. Bod A na obr.1 – bod nasycení – od určitého množství spotřebovaného statku může být jeho celkový užitek klesající a mezní užitek záporný.

Ordinalistická verze teorie užitku – podle ní není užitek přímo měřitelný. Spotřebitel je schopen říci, kterou spotřební situaci preferuje, ale ne, jak velký jej její užitek. Je schopen seřadit kombinace statků podle užitku. V tomto případě není možné zakreslit přímo křivku celkového užitku, avšak je možno spojit body znázorňující kombinace se stejným užitkem – indiferenční křivky (obr.2). IK je množina kombinací statku X a Y se stejným užitkem. Mezi těmito kombinacemi je pak spotřebitel indiferentní. Kombinace ležící na vyšší IK jsou preferovány před nižšími křivkami (spotřebitel preferuje větším množství před menším).