Nová teorie růstu

– při ověřování Solowova modelu se ukáazlo, že ne všechny předpovědi odpovídají skutečnosti; jednalo se zejména o:

1. mezinárodní rozdíly v životní úrovni – z národního účetnictví vyplývá, že podíl kapitálu na důchodu je asi 30% u vyspělých a 40% u rozvojových ekonomik – to by znamenalo, že mezi zeměmi budou malé rozdíly v životní úrovni, rozdíly jsou ve skutečnosti velké;

2. konvergence ekonomik – předpokládá se, že země s nižší počáteční úrovní důchodu na osobu porostou rychleji než země s počáteční úrovní vyšší – ukazuje se však, že bohatší země vykazují stabilní a dokonce rostoucí ek. růst, v chudších ekonomikách k ek. růstu ani nedojde;

3. výnosy kapitálu v jednotlivých ekonomikách – země chudší by měly mít vyšší míru výnosu než země bohaté – to platí, ale rozdíly jsou poměrně malé.

Tyto nedostatky se projevily ve vzniku nových modelů růstu – tzv. modely nové teorie růstu nebo modely endogenního růstu (Romer, Barro, Lucas) – dva směny rozvoje:

– modernizace a doplnění neoklasického modelu – snaha o nové pojetí a měření kapitálu; kapitál je definován šířeji a kromě fyzického zahrnuje i lidský kapitál; s takto definovaným kapitálem je spojena existence pozitivních externalit – dochází-li při akumulaci kapitálu ke vzniku nových znalostí a dovedností, které vstupují ve všeobecnou platnost, nemusí docházet s ekonomickým rozvoje k poklesu jeho výkonností,

– modely výzkumu a vývoje (R&D) – v těchto modelech je ek. růst vysvětlován jako výsledek záměrného výzkumu a vývoje, přičemž firmy investují do výzkumu a vývoje s cílem získat monopolní (nebo dominantní) postavení na trhu – tech. pokrok a ek. růst jsou tedy výsledkem nedokonale konkurenčního prostředí.