Regulace přirozeného monopolu
Přirozený monopol je odvětví, kdy je z hlediska dosahování ekonomické efektivnosti nejracionálnější, aby danou D uspokojovala jedna firma (příčiny: zajištění kontroly nad produkcí určitého druhu, vysoká zátěž na ŽP, nejčastěji jsou to nákladové podmínky v odvětví). Přirozený M je schopen zajišťovat celý trh při ceně nižší než více firem, dosahuje totiž úspor z rozsahu bez ohledu na to, jak velký výstup vyrábí (energetické rozvodné sítě, metro).
1) Základní formou regulace je regulace ceny, a to buď stanovením max. ceny, určením dynamiky růstu ceny, zavedením oznamovací povinnosti o zvýšení ceny. Častým způsobem řešení je stanovení regulované ceny na úrovni MC (P=MC), tedy aplikace DK.obr. 12, pokud by M nebyl regulován, vyráběl by Q1 za P1, jeho zisk by byl P1 ABC. Při regulované ceně P2 je poptáváno Q2, přičemž MC=P, ale křivka MC leží pod AC, M tak realizuje ztrátu, plocha EFGP2, protože žádná firma nemůže dlouho vyrábět se ztrátou, vzniká otázka, zda by měl stát v této situaci firmy dotovat nebo odstoupit od regulovaných cen na úrovni MC, jedním z řešení je umožnit M stanovit P nad úrovní MC tak, aby mohl realizovat alespoň tzv. “služnou” míru výnosu (kterou si pak přičte k AC)
2) Státní vlastnictví nebo řízení státem – pak mohou orgány státu uplatňovat přímou kontrolu a regulaci (může vést i k neefektivnost kvůli absenci stimulů k efektivnosti)
3) Regulace míry návratnosti – viz. 1)je-li zisk příliš vysoký může jej stát regulovat buď pomocí stanovení max. ceny nebo stanovením max. míry zisku, kterou si pak firma přičte k AC
4) Exkluzivní kontrakty pro přirozený monopol – stát je jediným odběratelem určitých statků, stát dodavatele vybírá na základě konkurzu a uzavírá s ním smlouvu o podmínkách výroby a poskytování produktu, tím může firmu do značné míry kontrolovat.
5) Protimonopolní zákony – tvoří legislativní rámec.
6) Politika laisser-faire proti přirozenému monopolu – nechat firmu vyrábět kolik chce a za cenu, jakou trh unese, také nebránit vstupu zahraniční konkurence.
